Před deseti lety jsem napsal Američan v zahraničí na Slovensku. Mluvil jsem o bublinách. Malá bublina rodiny a přátel, středně velká bublina vašeho města, větší bublina vaší země a kultury. Potom jsem psal o antibublině, o světě mimo to všechno.
O deset let později jsem pořád tady. Pořád na Slovensku. Pořád mimo bublinu. Nebo se možná ta bublina jen hodně zvětšila.
Život uprostřed Evropy mění váš smysl pro vzdálenost. Itálie, Španělsko, Francie, Německo, Česká republika, Rakousko, řecké ostrovy, Menorka. To jsou místa, kam se můžete opravdu vydat. Nejsou to abstraktní destinace na mapě. Stávají se z nich vzpomínky, jídla, vlaková nádraží, zpoždění na letištích, hotelové snídaně, pláže, muzea a uličky, kterými se touláte a přemýšlíte, jaký život tamní lidé žijí. Letos jedeme do Černé Hory, což je moje poprvé na Balkkáně, a těším se na to ze stejného důvodu, jako jsem se těšil, když jsem poprvé vstoupil do slovenského supermarketu. Co je to za místo? Co jedí? Čeho si cení? Co se tady mohu naučit?
Cestování zpět do Spojených států je kupodivu méně jednoduché. Mám americký pas i slovenskou kartu trvalého pobytu a člověk by si myslel, že to stačí. Vídeňská hraniční kontrola mi ale stejně dělala potíže kvůli razítkům v pasu. Pořád si nejsem úplně jistý, jaké dokumenty potřebuji, abych mohl bez problémů přecházet mezi dvěma životy, které vedu. To je jedna z podivností dlouhého pobytu v zahraničí. Patříte sem, ale ne úplně. Patříte tam, ale každým rokem se i odtamtud cítíte o trochu vzdálenější.
Pak přišel covid.
Projít si covidem v Evropě byla specifická zkušenost. Vakcíny, očkovací průkazy, QR kódy, pravidla měnící se každých pár týdnů, hranice otevírající se a zavírající se jako dveře v domě hrůzy. Bylo to poprvé, co jsem opravdu pocítil, jak moc je Evropa zároveň jedna věc a zároveň nejedna věc. EU může působit sjednoceně, dokud tomu náhle není. Každá země má svá vlastní pravidla, vlastní paniku, vlastní papírování, vlastní způsob, jak říct: „ano, ale ne takhle.“
A pak Rusko napadlo Ukrajinu.
Je těžké vysvětlit Američanům, jaké to je žít tak blízko války. Ukrajina není nějaké vzdálené místo na dolní liště zpravodajské televize. Je přímo tady. Je to soused. Čtete zprávy každý den. Vidíte ty hrozné věci, které Rusové dělají. Sledujete, jak se Evropa snaží reagovat s odhodláním, a pak sledujete, jak země jako Maďarsko pod vedením Orbána toto odhodlání blokují, zdržují, oslabují a hatí. Člověka to rozhněvá způsobem, který se na konci dne dá jen těžko odložit.
Na Evropě mám pořád mnoho věcí hluboce rád. Kulturu. Jídlo. Kolegy. Slovenskou přírodu, která zůstává jedním z nejvíce nedoceněných pokladů na Zemi. Lesy, hory, zahrady i to, jak tady lidé stále chápou, že pobyt venku je součástí života. Slováci mě nepřestávají překvapovat tím, jak umějí být přirození a laskaví.
Zdravotní péče pro mě byla také fantastická. Před deseti lety jsem napsal, že systém je od každého něco, ale většinou lepší. Pořád si to myslím. Moji lékaři zde byli vynikající, zejména v preventivní péči. Léčí stavy dříve, než se stanou katastrofou. Předpisy na léky jsou v porovnání s Amerikou stále šokujícím způsobem cenově dostupné. Jistě, občas se objeví frustrace, ale celkový pocit je takový, že medicína se vás zde nesnaží přivést na mizinu za zločin, že potřebujete pomoc.
Dalším nečekaným koníčkem, který vzešel z mého zdejšího života, je kváskový chléb. Jedna milá místní pekárna mi zdarma dala trochu kvásku a tato malá sklenice živé mouky a vody peče pro moji rodinu úžasný chléb. Je na tom něco hluboce uspokojivého. Nakrmíte ho, počkáte na něj, přeložíte ho, vytvarujete, upečete a pak najednou voní celý dům jako pekárna. Místní bagely se nám tu stále shánějí těžko, tak si peču vlastní. Stejně jako mnoho věcí spojených se životem v zahraničí, i tohle začalo jako něco, co mi chybělo z domova, a proměnilo se to v něco, co jsem se naučil dělat sám.
Jídlo je pořád jednou z mých nejoblíbenějších věcí na životě tady. Ne všechno je lepší, ale spousta věcí ano. I jednoduchá jídla mohou být úžasná. Něco z grilu, ovoce ze zahrady, polévka, ze které je cítit péče. Před deseti lety jsem psal o rohlících, guláši, knedlících a oranžových žloutcích. Pořád mě těší podobné věci, jen s o něco větší jistotou a mnohem větším množstvím kváskové mouky na kuchyňské lince.
Evropa má ale také ten sklon k opatrovnickému státu, ze kterého šílím.
Všechno je ořezané. Láhve na vodu teď mají plastové uzávěry, které odmítají odpadnout, jako bych byl batole, kterému nelze věřit v blízkosti koše na recyklaci. Funkce umělé inteligence na zařízeních Apple jsou zablokované. Konečně jsem přesunul svá zařízení Apple z amerického obchodu do toho EU, abych mohl v Evropě správně používat svou automobilovou aplikaci, a najednou nemám přístup k funkcím AI Siri, Apple News a dokonce ani k funkcím, jako je používání iPhonu z macOS. Google Chrome blokuje funkce AI přímo v prohlížeči. Codex je blokován od užitečnějších věcí, jako je ovládání počítače. Začíná to vypadat, že jsme tady v EU digitální občané druhé kategorie. Zbytek světa dostává budoucnost a my dostáváme zprávu o dodržování předpisů.
Chápu instinkt chránit lidi. Opravdu ano. V určitém okamžiku se však ochrana stává paralýzou. Evropa má tolik talentů, kultury, inteligence a historie, přesto se zdá, že je často odhodlaná svými předpisy se udušit v pomalém pruhu. Je frustrující žít na místě tak krásném a schopném a neustále mít pocit, že inovace jsou něco, co se děje někde jinde.
Jedním z koníčků, který se skvěle hodí do tohoto evropského života, je létání s drony. Prošel jsem certifikačním procesem a získal svou evropskou licenci na dron, což působilo velmi evropsky v tom nejlepším a nejbyrokratičtějším smyslu slova. Pozitivní je, že jakmile projdete certifikacemi, můžete létat se svým dronem napříč zeměmi EU pod stejným základním rámcem. To je vlastně fantastické. Mohu cestovat s dronem a nemám pocit, že pokaždé, když překročím hranici, začínám od nuly. Evropa může být s pravidly frustrující, ale občas ta pravidla dávají skutečně smysl.
A když se pak podívám zpět do Ameriky, necítím se zrovna utěšeně.
Sledovat, jak Trumpova administrativa špatně zachází s EU a americkými spojenci po celém světě, je nekonečně frustrující. Dokonce s Kanadou zachází jako s nějakým nepřítelem. Přístup k Íránu je bizarní a bezohledný a teď jeho dopady všichni pociťují v cenách paliv a celosvětové úzkosti. Čína, Rusko a Írán teď vystupují do popředí výrazněji. Svět působí méně stabilně než před deseti lety. Možná takový je. Možná jsem jen starší a pozornější. Ať tak či onak, bublina působí tenčí.
Největší změna v mém životě ale není politická. Je jí Emma.
Dva roky po mém prvním příspěvku se mi tady na Slovensku narodila dcera. Je tím nejkrásnějším z posledních deseti let. Nekonečná radost. Nekonečná láska. Nekonečný optimismus. Mít dítě narozené do tohoto života mezi kulturami mění všechno. Je Slovenka i Američanka. Patří sem způsobem, jakým já nikdy úplně nebudu, a propojuje mě s tímto místem jako nic jiného.
Nyní také pracuji v oblasti umělé inteligence pro velkou technologickou společnost, což je samo o sobě zvláštní hlavolam. Trávím dny uprostřed jednoho z nejdůležitějších technologických posunů naší doby a zároveň se obávám toho, co by to mohlo udělat s trhem práce, kreativitou, důvěrou, pravdou a lidmi, kteří se chtějí jen uživit. Je to fascinující a znepokojující zároveň. Tuto technologii miluji. Obávám se důsledků. Obojí je pravda.
Takže o deset let později se moje bublina zvětšila. Hodně.
Zahrnuje Slovensko, Ameriku, Evropu, Ukrajinu, rodinu, práci, umělou inteligenci, válku, cestování, buraukracii, skvělé lékaře, směšné uzávěry lahví, levné léky, nádherné hory, úžasné polévky, drony, kvásek, domácí bagely, digitální frustraci a malou holčičku, kvůli které má smysl bojovat za budoucnost.
Stále nechci dokonalost. Stále chci něco jiného. Stále věřím, že vystoupení z bubliny je jednou z nejlepších věcí, které člověk může udělat.
Jen doufám, že bublina nepraskne.
Život jde dál a my musíme také. Pro lepší budoucnost. Pro naše děti. Pro sebe navzájem.
A zvláště pro obyvatele Ukrajiny.
